Back Side Big Band

Na počátku byla myšlenka. Jednoduchá a znamenitá. Líhnoucí se v hlavě právě začínající saxofonistky Radky. „Chci hrát. Mám-li u toho vydržet, potřebuji kapelu. Která kapela mě nechá hrát, když nic neumím? No jedině ta, kterou založím!“ A jak si usmyslela, tak se stalo. A přišly další myšlenky. „Jó, takhle sehnat ještě nějaký pozounisty!“ „A kdo říkal, že bych v big bandu nemohl hrát na mandolínu?“ „Koukejte se všichni, jak dobře hraju!“

Takovou spoustu nesourodosti nebylo jednoduché udržet pohromadě. Naštěstí přichází první dirigent. „Ještě tak přemluvit toho vlasatého kluka, aby nám to mával.“ A rodí se název kapely… „Co si nalepit noty žvýkačkou na zeď, ať nám to nelítá?“

Když totiž máte noty nalepené na stěně, tak hrajete pochopitelně zády napřed, takže Back Side Big Band, a ten vlasatý jazzový nadšenec, bez kterého by nebylo vůbec nic, tak to byl Radim Lněnička. S ním přišly první správně zahrané synkopy a po roce i první koncerty. Slavné skladby jako Superoctavia, Neznámá č.1, Neznámá č. 2… Špagety jako taktovky, nadšení, radost, legrace. Jenom takhle sehnat ještě nějaké ty pozounisty.“

Ale, když nadšení udává tempo, leckdy pokulhává disciplína. Což byl bohužel přesně náš případ. Režimu nám bylo třeba. Na scénu tak napochodovává nový velitel – Jan Lexa. Voják každým coulem a každý hned věděl, kde ho bota tlačí. Tři důrazné poklepy taktovkou přinášejí pro mnohé hráče myšlenky ryze převratné. „Když k vám hovořím a něco vysvětlují, tak přestaňte prosím funět do těch nástrojů.“

Po syrové zimě přichází svěží máj v podobě ženy – dirigentky. Ivana Camrdová Fitznerová. Mladá nadaná skladatelka přebírá už poměrně spořádanou kapelu po neklidné pubertě. Něžnou dívčí rukou spolehlivě kormidluje tlupu mladých nevybouřenců správným směrem a řeší vlastně jen jediný problémek. „Kde by se sakra dali sehnat ti zatracení pozounisti?“

Tolik tedy k době starověku, tudíž době před n. L. (rozuměj před naší Lenkou). S Lenkou Vašátkovou přichází rozvoj, profesionalita (i s profesionálními muzikanty), odpovědnost a spousta práce. A to spolu s její jasnou vizí a přesvědčivým sexy zadečkem přináší plody. Plody sladké, jako turné po Anglii, Německu, Francii a severní Moravě. Koncerty ve slavných jazzových klubech, a to domácích i zahraničních, ale i plody trpké, což je loučení se s dlouholetými spoluflákači a kamarády, kteří nestíhají, nebo se nedokáží srovnat s tím, že ty úplně první myšlenky nahradily nové. Třeba ty o divácích, že i oni by se měli během koncertu bavit a nejenom band.

Ale některé slavné původní myšlenky zůstávají nepřekonány i po dvaceti letech. „Netušíte náhodou, kde sehnat konečně nějaký pozounisty?“